Budu více vděčná za všechno kolem mě, protože nic není samozřejmé.
Jmenuji se Martina Svobodová a lépe se cítím, když se mi říká Mia. Dnes jsem se rozhodla zapojit do Indigového řetězu, jehož jsem zároveň spoluautorkou.
(Co je Indigový řetěz viz zde)
Původně měl tento post být o tom, jak vám všem mnohokrát děkuji, jak se nemáme bát jít za svými sny, protože kniha Indigové pohádky je jedním z takových snů, který se díky vaší neuvěřitelné podpoře právě plní.
Zároveň v den, kdy se tento sen začal plnit zveřejněním na Startovači, došlo ve školce, kam chodí náš syn, k jisté dohodě, která se původně jevila jako nedohodnutelná. I to mne velice burcovalo k tomu napsat tento svůj příběh do Indigového řetězu právě o tom, že se nemáme bát jít si za svými sny, za svými názory, za tím, co jsme a co chceme...
Ale pořád to nebylo úplně ono. Věděla jsem, že je v tom něco víc, že je něco nového ve mě, něco co mi pomáhá překonávat překážky, ba ty překážky nejen překonávat, ale vlastně je ani nevidět, protože oproti tomu všemu jsou přeci tak nicotné...
A pak mi to došlo, na zastávce MHD.
Stála jsem tam takhle jednou, asi předevčírem, po celém dni s malou dcerkou, uplahočená, ruce vytahané k zemi od jejího nošení, a taky hladová, jednoduše už jsem se velmi těšila domů. Hodinu jsme tam na něj čekaly.
A udeřila celá. Konečně! Ale kde nic, tu nic. Nejdřív si myslíte, že autobus má zpoždění. Ale pak už nemá zpoždění, pak už víte, že nepřijede. Že tzv. vynechal a co teď s tím. Další bus jede za hodinu. Neboli někdy v budoucnu, kam v momentální trojkombinaci hlad + dítě + únava už nevidíte.
A teď to přišlo. Ne že by mnou neprojel vztek, v zas takovém zenu se rozhodně nenacházím. Ale zcela vzácně a pro mě nově jsem si uvědomila, že mám na výběr. A tak se vztek nerozjel, vztek byl uhašen ještě před tím, než jsem proklela nezodpovědného řidiče, ropid i celý systém včetně hlučících stánkařů a červené barvy vesele a drze si projíždějících tramvají a když už jsme u toho tak rovnou celý svět. Kdepak, vztek byl uhašen a umlčen:
"Vy tady máte tak skvělý dopravní systém!" rozplývala se totiž den předtím naše rumunská kamarádka, která přijela do Prahy týden předtím rozhodnutá se tu usadit. "Tady to jede, kdy má, to u nás se na nic nemůžu spolehnout!" pokračovala.
A "Tady je krásně. Chceme tu žít nafurt," řekla mi ten den ráno ve školce naše ukrajinská kamarádka, když mi oznamovala, že si bere hypotéku na 28 let. Na Ukrajině má syna, šestnáctiletého, kterého tři roky neviděla...
A já jsem najednou viděla svůj svět jejich očima. A na ten nedostavivší se autobus jsem najednou nepohlížela formou nároku, ale představila jsem si, že se třeba prostě lidsky mohlo něco stát. Třeba se řidiči udělalo špatně.
A uvědomila jsem si, jak jsem vděčná, že jindy autobus jede, že svítí pouliční světla a odpadky se odklízejí z ulic.
A nedosti na tom, uvědomila jsem si, že je to vlastně takový malý zázrak, jak složité jsou všechny mechanismy, jenom popelnice někam přistavená a že někdo přijede, někam to odveze, ví kam, a jinde v jiný čas na to někdo vybere peníze... a vybavila jsem si, že po návratu z Afriky mi vyhrkly slzy dojetím, když jsem tehdy potkala na ulici metaře... ten průkaz civilizace...
A tak mě přemohl úžas a vděk a když jsem se z toho vzpamatovala, vystoupila jsem z nabroušené fronty - a šla si tu hodinu s dcerou užít, jako kdyby byla poslední...
To byl ten poslední článek, který mi chyběl k tomuto postu. Jít za svými sny - ano, ale to je cíl, zahraná skladba. Zato úžas a vděk, to jsou nástroje, to je partitůra. To je ta cesta, která to dělá všechno tak nádherným. Protože za cílí se dá jít i jako buldok a rozmetat své okolí. Ale jít s písničkou úžasu na rtech a rytmem vděku v nohách, to je docela jinačí chůze...
(Tento příběh je součást příběhů Indigového řetězu - 148 meditativních statí o předsevzetích, kterými chcete měnit svůj život k lepšímu. Příběhy ukazujeme, že není nutné vykonávat heroické činy, ale že i malými kroky lze neuvěřitelně měnit život náš i našeho okolí. Za každý příběh, který se rozhodnete sdílet, posíláme knihu Indigové pohádky do jednoho dětského domova, vy přispíváte na poštovné a volíte dětský domov. Takto chceme zaslat knihy do všech 148 dětských domovů v ČR. Zapojit se může každý, stačí nás kontaktovat. Dětských domovů bez Indigových pohádek je stále dost, neváhejte, zamyslete se, jestli by vašemu životu neprospělo nějaké pěkné předsevzetí a napište nám, svým předsevzetím uděláte radost nejen sobě a svému okolí, ale i dětem kdesi daleko a tak se radost z jednoho předsevzetí bude šířit a šířit... a ... :-) Všechny přběhy jsou postupně zveřejňovány zde na tomto blogu. Děkujeme všem, kteří se zapojili a všem, kteří se ještě zapojí. Děkujeme, jste úžasní!)
(Co je Indigový řetěz viz zde)
Původně měl tento post být o tom, jak vám všem mnohokrát děkuji, jak se nemáme bát jít za svými sny, protože kniha Indigové pohádky je jedním z takových snů, který se díky vaší neuvěřitelné podpoře právě plní.
Zároveň v den, kdy se tento sen začal plnit zveřejněním na Startovači, došlo ve školce, kam chodí náš syn, k jisté dohodě, která se původně jevila jako nedohodnutelná. I to mne velice burcovalo k tomu napsat tento svůj příběh do Indigového řetězu právě o tom, že se nemáme bát jít si za svými sny, za svými názory, za tím, co jsme a co chceme...
Ale pořád to nebylo úplně ono. Věděla jsem, že je v tom něco víc, že je něco nového ve mě, něco co mi pomáhá překonávat překážky, ba ty překážky nejen překonávat, ale vlastně je ani nevidět, protože oproti tomu všemu jsou přeci tak nicotné...
A pak mi to došlo, na zastávce MHD.
Stála jsem tam takhle jednou, asi předevčírem, po celém dni s malou dcerkou, uplahočená, ruce vytahané k zemi od jejího nošení, a taky hladová, jednoduše už jsem se velmi těšila domů. Hodinu jsme tam na něj čekaly.
A udeřila celá. Konečně! Ale kde nic, tu nic. Nejdřív si myslíte, že autobus má zpoždění. Ale pak už nemá zpoždění, pak už víte, že nepřijede. Že tzv. vynechal a co teď s tím. Další bus jede za hodinu. Neboli někdy v budoucnu, kam v momentální trojkombinaci hlad + dítě + únava už nevidíte.
A teď to přišlo. Ne že by mnou neprojel vztek, v zas takovém zenu se rozhodně nenacházím. Ale zcela vzácně a pro mě nově jsem si uvědomila, že mám na výběr. A tak se vztek nerozjel, vztek byl uhašen ještě před tím, než jsem proklela nezodpovědného řidiče, ropid i celý systém včetně hlučících stánkařů a červené barvy vesele a drze si projíždějících tramvají a když už jsme u toho tak rovnou celý svět. Kdepak, vztek byl uhašen a umlčen:
"Vy tady máte tak skvělý dopravní systém!" rozplývala se totiž den předtím naše rumunská kamarádka, která přijela do Prahy týden předtím rozhodnutá se tu usadit. "Tady to jede, kdy má, to u nás se na nic nemůžu spolehnout!" pokračovala.
A "Tady je krásně. Chceme tu žít nafurt," řekla mi ten den ráno ve školce naše ukrajinská kamarádka, když mi oznamovala, že si bere hypotéku na 28 let. Na Ukrajině má syna, šestnáctiletého, kterého tři roky neviděla...
A já jsem najednou viděla svůj svět jejich očima. A na ten nedostavivší se autobus jsem najednou nepohlížela formou nároku, ale představila jsem si, že se třeba prostě lidsky mohlo něco stát. Třeba se řidiči udělalo špatně.
A uvědomila jsem si, jak jsem vděčná, že jindy autobus jede, že svítí pouliční světla a odpadky se odklízejí z ulic.
A nedosti na tom, uvědomila jsem si, že je to vlastně takový malý zázrak, jak složité jsou všechny mechanismy, jenom popelnice někam přistavená a že někdo přijede, někam to odveze, ví kam, a jinde v jiný čas na to někdo vybere peníze... a vybavila jsem si, že po návratu z Afriky mi vyhrkly slzy dojetím, když jsem tehdy potkala na ulici metaře... ten průkaz civilizace...
A tak mě přemohl úžas a vděk a když jsem se z toho vzpamatovala, vystoupila jsem z nabroušené fronty - a šla si tu hodinu s dcerou užít, jako kdyby byla poslední...
To byl ten poslední článek, který mi chyběl k tomuto postu. Jít za svými sny - ano, ale to je cíl, zahraná skladba. Zato úžas a vděk, to jsou nástroje, to je partitůra. To je ta cesta, která to dělá všechno tak nádherným. Protože za cílí se dá jít i jako buldok a rozmetat své okolí. Ale jít s písničkou úžasu na rtech a rytmem vděku v nohách, to je docela jinačí chůze...
(Tento příběh je součást příběhů Indigového řetězu - 148 meditativních statí o předsevzetích, kterými chcete měnit svůj život k lepšímu. Příběhy ukazujeme, že není nutné vykonávat heroické činy, ale že i malými kroky lze neuvěřitelně měnit život náš i našeho okolí. Za každý příběh, který se rozhodnete sdílet, posíláme knihu Indigové pohádky do jednoho dětského domova, vy přispíváte na poštovné a volíte dětský domov. Takto chceme zaslat knihy do všech 148 dětských domovů v ČR. Zapojit se může každý, stačí nás kontaktovat. Dětských domovů bez Indigových pohádek je stále dost, neváhejte, zamyslete se, jestli by vašemu životu neprospělo nějaké pěkné předsevzetí a napište nám, svým předsevzetím uděláte radost nejen sobě a svému okolí, ale i dětem kdesi daleko a tak se radost z jednoho předsevzetí bude šířit a šířit... a ... :-) Všechny přběhy jsou postupně zveřejňovány zde na tomto blogu. Děkujeme všem, kteří se zapojili a všem, kteří se ještě zapojí. Děkujeme, jste úžasní!)
RSS Feed
