Seděli jsme u ohně. Zářijový podvečer se změnil v zářijovou noc. Už bylo po bojovce, děti si vyměňovaly zkušenosti a bonbóny a trumfovaly se, kdo že se nejmíň bál. Jen ta nejmenší, Linda, pořád ukazovala: "Tam!". "Tam" bylo do černé mlhy, někde kde se dala matně tušit hruška, o kus dál stará stodola a jinak pole a ještě šířejší pole. Tak jdi, povídám. S maminkou, povídá ona. A tak jsem ji vzala do náruče a vydali jsme se, samy dvě, přitisknuté tvářičkami "tam". 

A kam Lindo, ptám se a ona pořád ukazuje "tam". Už jsme u hrušky, už ji míjíme, tma jako v pytli, bodláky se mi lepí na nohy. "Tam." 

A pak mi to dojde. "Tam" míří prstík, a míří - na oblohu! Pozorovali jsme u ohně oblohu a bavili se o Velkém vozu... A malá Linda se rozhodla za tím vozem jít... Kéž si podržíš svůj velký vůz v sobě, Lindo...

Dnes jsem měla chuť na švestky, na ty poctivé, utrhnout ze stromu, žádný supermarket... a jak tak sedím v autobusu, přejedu zastávku, že. No koho by to nenaštvalo... a jak se tak vracím, ejhle, švestky :-)  Díky, vesmíre, tvé způsoby plnění našich přání jsou vskutku rozmanité! Krásný den vám dnes přeji a dobré švestky na cestě!