Budu vytvářet místo, kde se rodiče dozví víc o dětské duši.
(Tento příběh byl vepsán do Indigových pohádek, které doputovaly do dětského domova, který vybrala sama autorka paní Eva - do dětského domova Staňkov. Děkujeme paní Evě za její krásné předsevzetí, za nás tvůrkyně Indigových pohádek, a za děti ve Staňkově. Děkujeme.)
Jmenuji se Eva Procházková a po přečtení příběhu, který napsala Mia, se sama sebe ptám, jestli jsem i já dostatečně vděčná za to, co je kolem mě, nebo jestli to beru jako samozřejmost. Asi půl na půl. V poslední době jsem vděčná za všechno, co je spojeno s mou tříměsíční dcerou. Za její úsměv, za to, že je zdravá, spokojená, zvídavá... mohla bych pokračovat hodiny :-)) Pak jsem vděčná za partnera, se kterým jsme vytvořili spokojenou rodinu, a (už méně uvědoměle, ale přesto) za všechno, co nás obklopuje doma, v práci, ve městě, v našich rodinách i mezi přáteli... Ale ještě za jednu věc jsem vděčná a ta souvisí i s mým předsevzetím.
Jsem vděčná za to, že je čím dál více rodičů, kteří jen slepě neopakují výchovné vzorce svých rodičů, ale přemýšlí o nejlepším přístupu k dětem a zároveň mění sami sebe.
Celým mým životem se jako linka táhne pocit, že ta zažitá výchova cukru a biče není to jediné správné a že to jde udělat lépe. Že si nemusíme na dětech léčit svoje bolístky z dětství a můžeme s nimi jednat v partnerském duchu. Opravdová komunikace, důvěra a mantinely, to je to, co potřebují. A my vlastně také.
Mým předsevzetím je, že budu vytvářet místo, kde se rodiče dozví víc o dětské duši, dozví se jak s ní pracovat, jak s dětmi komunikovat, jak se domluvit. Ale také se dozví, že všechno začíná už v těhotenství a vlastně dávno předtím, protože spokojený rodič = spokojené dítě. Plánované rodičovství by nemělo znamenat jen naplánovat termín početí. Rodičem se člověk stává postupně a znamená to obrovský přerod v jeho vlastním životě, v jeho světě. Nic už nebude takové jako dřív. Děti jsou dar, jsou báječné, ale testují nás každý den. Celou naši osobnost. Jsou zrcadlem, ve kterém občas zahlédneme i něco, co bychom vidět nechtěli. Ale když se zamyslíme, často si uvědomíme, že jsme to my a díváme se na svoje jednání. A to je první krok, mít oči a mysl otevřenou a nezlobit se pro něco, co jsme jim ukázali my sami.
Myslím si, že v dětských domovech je víc dětí, než by muselo. A je mi z toho smutno. Náš právní systém by se měl už konečně víc snažit dětem umožnit žít v rodinách. Ale naštěstí jsou v dětských domovech i duše, které by se pro ty děti rozdaly a co nejvíc jim zpříjemňují jejich nelehký život. Těm bych chtěla moc poděkovat. Děkuji také týmu Indigových pohádek za to, že je napadlo tuto krásnou knihu každému dětskému domovu věnovat. Věřím, že večer před spaním se budou pohádky pěkně poslouchat :-)))
Moje předsevzetí: Být inspirací pro rodiče současné i budoucí a pomocí na jejich cestě rodičovstvím tak, aby bylo více spokojených rodičů věřících si v této roli a tím pádem i více spokojených dětí, kterým budou rodiče vzorem a partnerem.
Eva Procházková
(Tento příběh je součást příběhů Indigového řetězu - 148 meditativních statí o předsevzetích, kterými chcete měnit svůj život k lepšímu. Příběhy ukazujeme, že není nutné vykonávat heroické činy, ale že i malými kroky lze neuvěřitelně měnit život náš i našeho okolí. Za každý příběh, který se rozhodnete sdílet, posíláme knihu Indigové pohádky do jednoho dětského domova, vy přispíváte na poštovné a volíte dětský domov. Takto chceme zaslat knihy do všech 148 dětských domovů v ČR. Zapojit se může každý, stačí nás kontaktovat. Dětských domovů bez Indigových pohádek je stále dost, neváhejte, zamyslete se, jestli by vašemu životu neprospělo nějaké pěkné předsevzetí a napište nám, svým předsevzetím uděláte radost nejen sobě a svému okolí, ale i dětem kdesi daleko a tak se radost z jednoho předsevzetí bude šířit a šířit... a ... :-) Všechny přběhy jsou postupně zveřejňovány zde na tomto blogu. Děkujeme všem, kteří se zapojili a všem, kteří se ještě zapojí. Děkujeme, jste úžasní!)
Jmenuji se Eva Procházková a po přečtení příběhu, který napsala Mia, se sama sebe ptám, jestli jsem i já dostatečně vděčná za to, co je kolem mě, nebo jestli to beru jako samozřejmost. Asi půl na půl. V poslední době jsem vděčná za všechno, co je spojeno s mou tříměsíční dcerou. Za její úsměv, za to, že je zdravá, spokojená, zvídavá... mohla bych pokračovat hodiny :-)) Pak jsem vděčná za partnera, se kterým jsme vytvořili spokojenou rodinu, a (už méně uvědoměle, ale přesto) za všechno, co nás obklopuje doma, v práci, ve městě, v našich rodinách i mezi přáteli... Ale ještě za jednu věc jsem vděčná a ta souvisí i s mým předsevzetím.
Jsem vděčná za to, že je čím dál více rodičů, kteří jen slepě neopakují výchovné vzorce svých rodičů, ale přemýšlí o nejlepším přístupu k dětem a zároveň mění sami sebe.
Celým mým životem se jako linka táhne pocit, že ta zažitá výchova cukru a biče není to jediné správné a že to jde udělat lépe. Že si nemusíme na dětech léčit svoje bolístky z dětství a můžeme s nimi jednat v partnerském duchu. Opravdová komunikace, důvěra a mantinely, to je to, co potřebují. A my vlastně také.
Mým předsevzetím je, že budu vytvářet místo, kde se rodiče dozví víc o dětské duši, dozví se jak s ní pracovat, jak s dětmi komunikovat, jak se domluvit. Ale také se dozví, že všechno začíná už v těhotenství a vlastně dávno předtím, protože spokojený rodič = spokojené dítě. Plánované rodičovství by nemělo znamenat jen naplánovat termín početí. Rodičem se člověk stává postupně a znamená to obrovský přerod v jeho vlastním životě, v jeho světě. Nic už nebude takové jako dřív. Děti jsou dar, jsou báječné, ale testují nás každý den. Celou naši osobnost. Jsou zrcadlem, ve kterém občas zahlédneme i něco, co bychom vidět nechtěli. Ale když se zamyslíme, často si uvědomíme, že jsme to my a díváme se na svoje jednání. A to je první krok, mít oči a mysl otevřenou a nezlobit se pro něco, co jsme jim ukázali my sami.
Myslím si, že v dětských domovech je víc dětí, než by muselo. A je mi z toho smutno. Náš právní systém by se měl už konečně víc snažit dětem umožnit žít v rodinách. Ale naštěstí jsou v dětských domovech i duše, které by se pro ty děti rozdaly a co nejvíc jim zpříjemňují jejich nelehký život. Těm bych chtěla moc poděkovat. Děkuji také týmu Indigových pohádek za to, že je napadlo tuto krásnou knihu každému dětskému domovu věnovat. Věřím, že večer před spaním se budou pohádky pěkně poslouchat :-)))
Moje předsevzetí: Být inspirací pro rodiče současné i budoucí a pomocí na jejich cestě rodičovstvím tak, aby bylo více spokojených rodičů věřících si v této roli a tím pádem i více spokojených dětí, kterým budou rodiče vzorem a partnerem.
Eva Procházková
(Tento příběh je součást příběhů Indigového řetězu - 148 meditativních statí o předsevzetích, kterými chcete měnit svůj život k lepšímu. Příběhy ukazujeme, že není nutné vykonávat heroické činy, ale že i malými kroky lze neuvěřitelně měnit život náš i našeho okolí. Za každý příběh, který se rozhodnete sdílet, posíláme knihu Indigové pohádky do jednoho dětského domova, vy přispíváte na poštovné a volíte dětský domov. Takto chceme zaslat knihy do všech 148 dětských domovů v ČR. Zapojit se může každý, stačí nás kontaktovat. Dětských domovů bez Indigových pohádek je stále dost, neváhejte, zamyslete se, jestli by vašemu životu neprospělo nějaké pěkné předsevzetí a napište nám, svým předsevzetím uděláte radost nejen sobě a svému okolí, ale i dětem kdesi daleko a tak se radost z jednoho předsevzetí bude šířit a šířit... a ... :-) Všechny přběhy jsou postupně zveřejňovány zde na tomto blogu. Děkujeme všem, kteří se zapojili a všem, kteří se ještě zapojí. Děkujeme, jste úžasní!)
RSS Feed
