Zažila jsem zemětřesení. To opravdické, italské. Žádná metafora - i když metaforou se nakonec nevyhnutelně stalo také... Není to něco, co by člověk zažíval každý den. Vlastně mě nikdy nenapadlo, že se mi taková věc někdy přihodí. Tak když žijete v Čechách, žejo... A bylo to silné a strašné a strašlivě silné... a - něco to ve mě jakoby otevřelo. Všechno, co se dělo během i po, se dotýkalo zcela nových částí mého já, setkala jsem se s nejhorší hrůzou, strachem, smutkem, ryzím pohnutím, solidaritou, něhou... sledovala jsem, jak pracuje psychika, že se časem dá na otřesy země zvyknout, a že existuje ledová hrůza, kterou jsem myslela, že znám jenom z filmů... klasicky jsem všechno prožívala až na dřeň, pak analyzovala, promýšlela, sledovala... mám to tak odjakživa, dvojí život každého, kdo rád píše, ten prožívaný život, a ten druhý, který sám sebe okamžitě analyzuje, a transformuje do příběhů... a všechno to vlastně zpracovávám dodnes...
Byla to jedna z těch letních italských nocí, kdy v deset hodin večer hudebníci teprve ladí a o půlnoci kolem jezdí děti na kolech. Pak radovánky vystřídá čas na nabrání sil a všichni se uloží ke spánku. Tehdy zemětřesení udeřilo.
Děti, můžete mi přestat lomcovat tou postelí?
Uprostřed noci mě vzbudilo skákání postele. A takový divný hukot. Nejdřív jsem měla pocit, že kolem mě blbnou děti. Dejte mi pokoj, sakra! V těžké rozespalosti mi ale jen pomalu docházelo, že neslyším žádný smích. Kolem černá tma. To je divné. A postel pořád tak skáče... a skříň vrže... Tady není něco v pořádku. Proč se to tak mele, když do postele nestrkají žádné děti - držel se můj mozek jediné pro něj prošláplé cesty nabízející vysvětlení, proč postele skáčou. Jako by se zeměkoule řítila do podsvětí a člověk rajtoval na tý zeměkouli spolu s divokým nábytkem.. a všude to divné hučení... A pak, po nekonečné době, mi to došlo. Že by - zemětřesení?! (28 vykřičníků!) Nebylo by mě to napadlo, kdybychom den před tím neprojížděli místními horami a muž neříkal, že to je oblast častých zemětřesení... Tehdy jsme se smáli, že to bychom tedy nechtěli dostat tou skáou do hlavy...
A přesně v tom okamžiku, kdy mi to docvaklo, skočil do pokoje muž a zařval: Zemětřesení! Musíme okamžitě ven! Vzbuď děti! Úplně zmateně jsem zamířila do vedlejšího pokoje, jenže to šlo jako opilcovi chůze po laně, tělo vůbec není schopný detekovat a vyrovnat se s tím, že se s vámi hýbe byt... a jaksi mechanicky budila děti - Děti, zemětřesení, honem vstávejte, musíme ven. Tak nějak na pokraji hysterického křiku nebo pláče, o kterých jsem věděla, že nesmí vypuknout, a přitom ledově klidná, protože to celé bylo příliš absurdní... Jenom mi v hlavě běhalo, jestli mám vzít i peřiny, a jak poběžíme ze třetího patra, až budova začne padat. Nebylo by lepší zůstat na terase a spadnout tím pádem na vrchol trosek? Pojďte děti, musíme ven.
Jenže to už se nic netřáslo.. Vyděšení jsme vylezli na terasu. Co se to tedy dělo? I na okolních terasách postávali lidé, ale nezdáli se v kdovíjaké panice. Ani na ulici nikdo nevyběhával, nekřičel, neúpěl. Klid, klid, snad Italové vědí, co dělají. Na ulici s peřinama neběžíme.
Řekněte nám proboha někdo, co máme dělat!
Netušili jsme, co teď. Takový Ital, ten se má. Ví co dělat, kam se podívat. Možná, že mají doma kryty? Nebo se balí a chystají na nějaké sběrné místo? Nebo se - modlí?... Ale co my?! Někdo by měl rozdávat při přechodu hranic nějaké instrukce! Protože se ale už nic neklepalo, jenom lustr se ještě dokývával a k tomu jemně zněla zvonkohra a na něm pověšená... tak spíš než strachem nás situace naplňovala zmatkem. Ze setrvačnosti nás napadlo pustit televizi, ale tam - samozřejmě - nic. Tak jsme na internetu googlili na stránkách ČTK (!) něco o zemětřesení v Itálii, haha :-) Ale je na tom vidět, jak člověku pracuje mozek těma vyšlapanýma cestama. Přitom jsem kdysi pracovala v ČTK, takže kdybych jasně uvažovala, nemohla bych po dvou minutách od akce chtít od ČTK vydanou zprávu... Zajímavé bylo, jak jsme potřebovali odněkud zvenku zjistit, co se děje. Jakoby nám to pomohlo dát indicie, co dělat dál. Záchytný bod, po kterém mozek naskočí a začne vydávat jasné a srozumitelné pokyny... Pak nás napadlo najít v italštině slovo zemětřesení a to byla trefa do černého. Našli jsme stránky, které online monitorují otřesy půdy. Tam stála pro naši oblast červeně, jako nejvyšší stupeň, pět minut stará hodnota 6,2. Terremoto. To slovo nikdy nezapomenu.
La Terra Trema, otřesená země italská. Otřesení my.
Nakonec jsme opravdu nikam neběželi, ale ani jsme nespali. Otřesy, byť mnohem menšího ražení, pokračovaly celou noc. Nevěděli jsme nic o tom, jak se chová zemětřesení. Nevěděli jsme, že první otřes je vždycky nejhorší. A že pak následují dny a týdny sérií dalších otřesů, většinou však řádově menších. Nevěděli jsme, že existují nějaké zákonitosti a pravděpodobnosti... to jsme se dovídali až později, během následujících dní. Během dní, kdy jsme v italské televizi koukali na záběry vesničky, kudy jsme den před tím jeli a která nyní ležela v troskách. Koukali jsme na Ascoli Piceno, kde jsme den před tím trčeli v podvečerní zácpě a které nyní truchlilo nad svými mrtvými... koukali jsme na pobořený kus silnice, po které jsme se projížděli horami Sibillini a říkali si, jak je ta Itálie požehnaná země..., na balvan, který zavalil silnici do Castellucia, kde jsme den před tím kupovali květové koření...
A to jsem nevěděla, že to je jen začátek. Nějaká velká úleva, jak by člověk po takovém zážitku čekal, se zatím nedostavovala. Příliš mrtvých. Příliš blízko. Příliš mnoho dalších otřesů. A nikdo nedokázal říct jistě, co se bude nebo raději nebude, dít dál. Jistě, ty zákonitosti, ale co je to pro takovou zemskou desku... Radost z přežití kalila otázka, jestli jsme jen nedostali oddechový čas, zvažovali jsme odjezd...
Zemětřesení konečně i jako metafora
Úsměv se nám vracel na tvář jen pomalu, a klid do mysli ještě pomaleji. Zato se tam vracely jaksi... - dospělejší. Vědomější. Hlubší. Plnější a jistější - možná.... Uvažuju ale, že ten samozřejmý klid, ta nereflektovaná jistota bytí, které je někdy až příliš na obtíž, se zatím nevrátil - a že to je vlastně dobře... protože ta pravá hrůza pak přišla ještě jednou, vrátím se k tomu snad někdy příště... zemětřesení, terremoto, když vás nechá naživu, dá předvídatelnou metaforou znát, jak je život křehký. A tak jsem poprvé, do hlouby duše, začínala prociťovat, že - život je křehký zázrak!
A začaly se díky tomu otevírat mnohé další zajímavé a dobrodružné cesty...
S láskou,
Mia
Byla to jedna z těch letních italských nocí, kdy v deset hodin večer hudebníci teprve ladí a o půlnoci kolem jezdí děti na kolech. Pak radovánky vystřídá čas na nabrání sil a všichni se uloží ke spánku. Tehdy zemětřesení udeřilo.
Děti, můžete mi přestat lomcovat tou postelí?
Uprostřed noci mě vzbudilo skákání postele. A takový divný hukot. Nejdřív jsem měla pocit, že kolem mě blbnou děti. Dejte mi pokoj, sakra! V těžké rozespalosti mi ale jen pomalu docházelo, že neslyším žádný smích. Kolem černá tma. To je divné. A postel pořád tak skáče... a skříň vrže... Tady není něco v pořádku. Proč se to tak mele, když do postele nestrkají žádné děti - držel se můj mozek jediné pro něj prošláplé cesty nabízející vysvětlení, proč postele skáčou. Jako by se zeměkoule řítila do podsvětí a člověk rajtoval na tý zeměkouli spolu s divokým nábytkem.. a všude to divné hučení... A pak, po nekonečné době, mi to došlo. Že by - zemětřesení?! (28 vykřičníků!) Nebylo by mě to napadlo, kdybychom den před tím neprojížděli místními horami a muž neříkal, že to je oblast častých zemětřesení... Tehdy jsme se smáli, že to bychom tedy nechtěli dostat tou skáou do hlavy...
A přesně v tom okamžiku, kdy mi to docvaklo, skočil do pokoje muž a zařval: Zemětřesení! Musíme okamžitě ven! Vzbuď děti! Úplně zmateně jsem zamířila do vedlejšího pokoje, jenže to šlo jako opilcovi chůze po laně, tělo vůbec není schopný detekovat a vyrovnat se s tím, že se s vámi hýbe byt... a jaksi mechanicky budila děti - Děti, zemětřesení, honem vstávejte, musíme ven. Tak nějak na pokraji hysterického křiku nebo pláče, o kterých jsem věděla, že nesmí vypuknout, a přitom ledově klidná, protože to celé bylo příliš absurdní... Jenom mi v hlavě běhalo, jestli mám vzít i peřiny, a jak poběžíme ze třetího patra, až budova začne padat. Nebylo by lepší zůstat na terase a spadnout tím pádem na vrchol trosek? Pojďte děti, musíme ven.
Jenže to už se nic netřáslo.. Vyděšení jsme vylezli na terasu. Co se to tedy dělo? I na okolních terasách postávali lidé, ale nezdáli se v kdovíjaké panice. Ani na ulici nikdo nevyběhával, nekřičel, neúpěl. Klid, klid, snad Italové vědí, co dělají. Na ulici s peřinama neběžíme.
Řekněte nám proboha někdo, co máme dělat!
Netušili jsme, co teď. Takový Ital, ten se má. Ví co dělat, kam se podívat. Možná, že mají doma kryty? Nebo se balí a chystají na nějaké sběrné místo? Nebo se - modlí?... Ale co my?! Někdo by měl rozdávat při přechodu hranic nějaké instrukce! Protože se ale už nic neklepalo, jenom lustr se ještě dokývával a k tomu jemně zněla zvonkohra a na něm pověšená... tak spíš než strachem nás situace naplňovala zmatkem. Ze setrvačnosti nás napadlo pustit televizi, ale tam - samozřejmě - nic. Tak jsme na internetu googlili na stránkách ČTK (!) něco o zemětřesení v Itálii, haha :-) Ale je na tom vidět, jak člověku pracuje mozek těma vyšlapanýma cestama. Přitom jsem kdysi pracovala v ČTK, takže kdybych jasně uvažovala, nemohla bych po dvou minutách od akce chtít od ČTK vydanou zprávu... Zajímavé bylo, jak jsme potřebovali odněkud zvenku zjistit, co se děje. Jakoby nám to pomohlo dát indicie, co dělat dál. Záchytný bod, po kterém mozek naskočí a začne vydávat jasné a srozumitelné pokyny... Pak nás napadlo najít v italštině slovo zemětřesení a to byla trefa do černého. Našli jsme stránky, které online monitorují otřesy půdy. Tam stála pro naši oblast červeně, jako nejvyšší stupeň, pět minut stará hodnota 6,2. Terremoto. To slovo nikdy nezapomenu.
La Terra Trema, otřesená země italská. Otřesení my.
Nakonec jsme opravdu nikam neběželi, ale ani jsme nespali. Otřesy, byť mnohem menšího ražení, pokračovaly celou noc. Nevěděli jsme nic o tom, jak se chová zemětřesení. Nevěděli jsme, že první otřes je vždycky nejhorší. A že pak následují dny a týdny sérií dalších otřesů, většinou však řádově menších. Nevěděli jsme, že existují nějaké zákonitosti a pravděpodobnosti... to jsme se dovídali až později, během následujících dní. Během dní, kdy jsme v italské televizi koukali na záběry vesničky, kudy jsme den před tím jeli a která nyní ležela v troskách. Koukali jsme na Ascoli Piceno, kde jsme den před tím trčeli v podvečerní zácpě a které nyní truchlilo nad svými mrtvými... koukali jsme na pobořený kus silnice, po které jsme se projížděli horami Sibillini a říkali si, jak je ta Itálie požehnaná země..., na balvan, který zavalil silnici do Castellucia, kde jsme den před tím kupovali květové koření...
A to jsem nevěděla, že to je jen začátek. Nějaká velká úleva, jak by člověk po takovém zážitku čekal, se zatím nedostavovala. Příliš mrtvých. Příliš blízko. Příliš mnoho dalších otřesů. A nikdo nedokázal říct jistě, co se bude nebo raději nebude, dít dál. Jistě, ty zákonitosti, ale co je to pro takovou zemskou desku... Radost z přežití kalila otázka, jestli jsme jen nedostali oddechový čas, zvažovali jsme odjezd...
Zemětřesení konečně i jako metafora
Úsměv se nám vracel na tvář jen pomalu, a klid do mysli ještě pomaleji. Zato se tam vracely jaksi... - dospělejší. Vědomější. Hlubší. Plnější a jistější - možná.... Uvažuju ale, že ten samozřejmý klid, ta nereflektovaná jistota bytí, které je někdy až příliš na obtíž, se zatím nevrátil - a že to je vlastně dobře... protože ta pravá hrůza pak přišla ještě jednou, vrátím se k tomu snad někdy příště... zemětřesení, terremoto, když vás nechá naživu, dá předvídatelnou metaforou znát, jak je život křehký. A tak jsem poprvé, do hlouby duše, začínala prociťovat, že - život je křehký zázrak!
A začaly se díky tomu otevírat mnohé další zajímavé a dobrodružné cesty...
S láskou,
Mia